Pandemie odkryla kritický nedostatek rekreačních příležitostí v přírodě

Příspěvek z konference Rekreace a ochrana přírody - s rozumem ruku v ruce, 2021

Autoři příspěvku: Hana Hermová, Tomáš Kvasnička

 

Abstrakt:

Pandemie CoVID-19 ukázala, jak extrémně důležitá je pro fyzické a duševní zdraví lidí možnost pobytu a pohybu v přírodě. To však přináší ještě vyšší tlak na přírodní oblasti než v běžných dobách, kdy mají lidé širší škálu možností trávení volného času. Zatímco v dobách mírnějších omezení velkou zátěží trpěly atraktivní, často chráněné lokality, v době přísného lockdownu byly extrémně zatíženy především příměstské oblasti. Tento vývoj jen dokládá, jak důležité je mít jak v chráněných oblastech, tak v příměstské přírodě kvalitní rekreační infrastrukturu - a to především přírodě blízké stezky - které dovedou územím provést poměrně velké počty lidí bez významnějších dopadů na přírodu. Pokud se příměstská příroda ponechává spíše samovolnému rozvoji, což je u našich měst obvyklý jev, lidé si stezky vyšlapou sami. To však většinou přinese problémy v podobě neudržitelných stezek s potenciálně velkými náklady na údržbu, a zároveň se plýtvá s kapacitou území, které by při dobrém plánování mohlo fungovat mnohem efektivněji a s menšími dopady na přírodu a krajinu.

To, že lidé ke svému životu potřebují trávit čas venku, není žádnou novinkou. Nové není ani to, že lidí v přírodě v posledních letech postupně přibývá, a spolu s tím se objevují i přidružené negativní jevy. Na poplach bije nejen ochrana přírody a lesníci, ale také část turistické veřejnosti. Vůbec nerozporujeme závažnost problémů, kterým musí správci krajiny čelit, avšak ze své praxe víme, že významná část z těchto trablů koření jinde, než se nakonec projevuje. Celá situace okolo přelidněné přírody je mnohem komplikovanější, než se zdá. 

Domníváme se, že je to tím, že v České republice vlastně nikdo nemá rekreaci v krajině a péči o lidi pořádně na starosti. Spíš by se dalo říci, že lidé jsou tak nějak na obtíž. Zjednodušeně a populisticky by se až dalo říci, že jedni bojují s kůrovcem a druzí se starají o tetřívka a do toho jim tam chodí lidi. Ochrana přírody i lesníci sice management návštěvnosti provádějí, ale jen jako přívažek či přítěž. Dalo by se očekávat, že turisté mohou mít zastoupení ve vlivném Klubu českých turistů, který by mohl být (stejně jako turisté v druhé polovině 19. století) určitým motorem společenských změn, avšak KČT jako by se zasekl v minulosti a výzvy současné doby se snaží řešit starými metodami.

Problém s rekreačním užíváním krajiny pomalu narůstal delší dobu, avšak teprve společenské dění spojené s pandemií ukázalo, jak je obrovský. Z našich dlouholeté praxe projektantů rekreační infrastruktury jsme došli k závěru, že tento problém má dva hlavní viníky. První je nedostatek kvalitní rekreační infrastruktury tam, kde je potřeba, a druhý je klesající povědomí, jak se v přírodě chovat.

Co se týče rekreační infrastruktury, máme sice údajně nejpropracovanější síť turistických tras na světě, ale to už nic neříká o tom, jestli tento systém opravdu tak dobře funguje i v dnešních podmínkách jako v době, kdy byl vymyšlen. Dříve lidé jezdili na výlety vlakem či autobusem, které jezdily častěji i do zapadlých obcí, podnikali dlouhé přechody krajiny, a mnoho z nich mělo daleko více volného času, než mají lidé dnes. Nebyla tak silná automobilová doprava, takže lidem nevadilo chodit po silnici. Nebylo potřeba se příliš ohlížet na majitele pozemků, po kterých povede trasa. Oproti tomu dnes je značně omezeno množství tras, na které se turista rozumně dostane bez použití automobilu. Když přijede autem, potřebuje mít kde zaparkovat, což je taky na mnoha místech problém. A poslední, důležitý problém je to, že z místa, kde se podaří zaparkovat, je potřeba vytvořit přiměřeně dlouhý (ideálně zajímavý) okruh s návratem k autu, což je někdy zapeklitý rébus. 

Lidé sice o pobyt v přírodě stále jeví zájem, a možná víc než dřív, ale zároveň začíná být patrné, že se postupně vytrácí znalosti, jak v přírodě obstát a jak se chovat. Někteří lidé skutečně nemají ani základní znalosti, jak se vybavit do přírody. Častější však je to, že přeceňují své síly a nedokážou vyhodnotit různé situace, i když jsou třeba dobře oblečeni i vybaveni nejmodernější technikou. To, že lidem chybí outdoorové dovednosti, se pozná i na tom, že neumí pracovat s mapovými podklady a sami si aktivně plánovat trasy. Důsledkem toho je, že se všichni hromadí na stejných, známých, předpřipravených, dobře značených a propagovaných místech. A nejviditelnější nedostatek outdoorové etikety je nevhodné chování v přírodě: odhazování odpadků, záměrné i nezáměrné poškozování okolí, hlučnost, atd.

V současné době žijeme už druhý rok s pandemií a z pohledu rekreačních expertů se skutečně jedná o zajímavý, byť osobně nepříjemný experiment. Zajímavý je pro nás především z toho hlediska, jakou zátěž pandemie uvalila na rekreační infrastrukturu v krajině i ve městech a co přitom odhalila.

V období od poloviny března 2020 do poloviny května 2020 byla naše země uzavřena poměrně tvrdým lockdownem. V prvních měsících pandemie lidé vnímali CoVID-19 opravdu jako hrozbu, alespoň pro ohroženější skupiny v populaci, a většinou se snažili dodržovat vyhlášená opatření a doporučení. Z pohledu rekreačních příležitostí byly uzavřeny kulturní a sportovní instituce a většina maloobchodu. Lidé nemohli do kavárny ani do hospody. Na nejnutnější minimum omezili návštěvy příbuzných a přátel. Byly víceméně zakázány cesty do zahraničí. Nebylo však zakázáno cestování v rámci České republiky. Zatímco v mnohých zemích byli lidé doslova uzavřeni ve svých domovech a směli ven pouze za nejnutnějšími záležitostmi, v Česku nebylo zakázáno jít na procházku, na dětské hřiště či jet na výlet, a naopak některými odborníky bylo pro zlepšení imunity doporučováno trávit čas na čerstvém vzduchu.

V této době se, naplno, projevila česká tradice pobytu v přírodě. Česká veřejnost je obecně zvyklá trávit volný čas v přírodě a jezdit na výlety. Tuto zvyklost si u nás, na rozdíl od jiných zemí, lidé předávají již po generace. Ačkoli, jak jsme rozebrali výše, úroveň znalostí pro pobyt v přírodě u nás klesá, nejsme v situaci, kdy by významné části populace připadalo nepřirozené nebo dokonce nebezpečné chodit do přírody. Není fér se z pohledu outdoorových nadšenců, odborníků na rekreaci v přírodě či ochránců přírody lidem vysmívat, že jsou v přírodě proto, že jim zavřeli obchodní centra. Ve skutečnosti lidí, kteří by se rekreovali výhradně v obchodech, tolik není. Občas však, s větší či menší radostí musíme jít něco koupit všichni a i zřídkavé návštěvy obchodů se v milionových počtech lidí nasčítají.

V situaci, kdy byly uzavřeny veškeré další možnosti, ale i povinnosti, kterými jinak volný čas trávíme, několik milionů Čechů prostě vyrazilo ven do přírody. Vzhledem k přírodním a terénním podmínkám České republiky, ale i vzhledem ke stavu naší rekreační infrastruktury, to dopadlo tak, že na oblíbených, i před pandemií často přeplněných místech docházelo k hromadění lidí. Velká koncentrace lidí samozřejmě vyvolala obavy z šíření viru, ale také veřejně sdílené znechucení některých lidí, kteří “nevyhledávají davy”.

Zároveň v některých oblastech místní lidé začali vyjadřovat strach z možné nákazy od přijíždějících “přespolních” zejména z velkých měst vyvolal nevraživé chování jednak vůči jednorázovým výletníkům, ale i vůči některým chatařům a chalupářům. Na přeplněná frekventovaná místa například hejtman libereckého kraje zareagoval uzavřením některých vybraných parkovišť během jarních víkendů.

Přes léto bylo téměř vše uvolněno, avšak lidé méně cestovali za rekreací do zahraničí, než bylo před pandemií zvykem, a více realizovali své dovolené i kratší výlety v rámci České republiky. To se jistě také podepsalo na zvýšené návštěvnosti přírodních území. Podzimní a zimní vlny epidemie se nesly ve znamení ne zcela jasných nařízení ze strany vlády a klesající ochoty lidí protiepidemická opatření dodržovat. Zimní střediska pak byla paralyzována rozporuplnými nařízeními (například zákaz provozu vleků, ale zároveň povolená doprava přeplněnými skibusy).

Velká změna přišla k 1. březnu 2021, kdy byl vyhlášen nový tvrdý lockdown se všemi zákazy jako dříve, navíc ale s omezením rekreace mimo území bydliště. Původně byl vyhlášen na 3 týdny, byl ale prodloužen až do 11. dubna, po tomto datu mnoho opatření pokračuje, avšak již nebylo zakázáno cestování za rekreačními účely. Zatímco v předchozím roce bylo přelidnění přírody patrné především mimo sídla ve volné krajině, kam se lidé snažili utíkat, v březnu nastoupil tlak na příměstskou přírodu. V tu chvíli se v mnoha městech projevily nedostatky její infrastruktury: nevhodně vedené, spíše živelně vyšlapané stezky, chybějící nebo poškozený mobiliář, neudržovaná zeleň, odpadky a černé skládky. Ukázalo se, že příměstská příroda je na samém okraji zájmu společnosti, že se o ni zajímáme většinou až ve chvíli, kdy nemáme jinou možnost.

Domníváme se, že pro spokojený život ve městech je do budoucna potřeba se o příměstskou přírodu starat a umět ji přiměřeně využívat pro veřejnost. Jedním z velmi efektivních nástrojů jsou samozřejmě udržitelné stezky. Jak je lze použít, ukážeme na dvou následujících příkladech.

Příklad 1: Historické turistické zázemí města Plzně

Mohlo by se zdát, že stavění rekreační infrastruktury je výdobytkem, nebo snad rozmarem současné doby. Ve Střední Evropě má však dlouhou tradici, která sahá až do 18. století. V té době zažívalo rozmach lázeňství a spolu s ním začaly v přírodních oblastech kolem lázeňských areálů vznikat vybudované, často z kamene stavěné stezky určené k ozdravným procházkám v přírodě. Jen o pár desetiletí později, okolo roku 1820 již v německých zemích panoval rozmach turistiky, stavby rozhleden, umělých zřícenin, výletních restaurací a k nim budovaných stezek. Přes sudetské převážně německy mluvící oblasti se turistické hnutí po polovině 19. století přelilo i do českých zemí a okolo přelomu století pak inspirovalo řadu výjimečných vystavěných turistických stezek. Mnoho z nich funguje dodnes.

Jedním z dokladů práce a angažovanosti tehdejších turistických spolků je i původní turistická oblast severovýchodně od Plzně okolo řeky Berounky, tehdy zvané Mže. Turistické spolkové výpravy sem vyrážely již prokazatelně od roku 1868. Později zde vznikla vyhlášená výletní restaurace v Zábělé a po obou březích zde byly v prudkých svazích nad řekou vybudovány úzké turistické stezky, tvořící cca 15 kilometrů dlouhý okruh s přechodem Berounky po Dolanském mostě. Na přilehlé železniční trati zde vznikla speciální “turistická” zastávka Zábělá a každou neděli i ve svátek sem byly z Plzně vypravovány výletní vlaky. Na řece pod restaurací fungoval v Zábělé přívoz, který umožňoval zkrácení okruhu.

Je nutno říci, že tyto velice krásné stezky byly vybudovány v takřka nepřístupných skalnatých svazích nad Berounkou. Stojíme si za tím, že i přes nevelký stavební zásah přinesly do tohoto území nové hodnoty a vytvořily cenná, dodnes obdivovaná místa. Oblast o svou vysokou rekreační oblíbenost přišla po roce 1948, kdy byla zrušena výletní restaurace a také přeorganizován systém spolkové organizace turistů. Časem byla zrušena i vlaková zastávka Zábělá, takže okruh začal být pro pěší výletníky přespříliš dlouhý a obtížně realizovatelný. V současné době jsou stezky pro chybějící i nevhodnou údržbu ve špatném stavu. Přesto jsou stále lidé, kteří vnímají silné kouzlo této oblasti a stezky navštěvují, zejména se jedná o terénní cyklisty, pro které je okruh ve stávající podobě přiměřeně dlouhý.

Příklad 2: Případová studie rekreačního zázemí pražského sídliště Bohnice

Na konkrétním příkladu jednoho z velkých pražských sídlišť na severním okraji města, sídliště Bohnice, v němž žije odhadem okolo 30 tisíc obyvatel, předvedeme možnost, jak rekreační zázemí vylepšit. Podobně jako mnoho dalších pražských panelových sídlišť, i Bohnice mají ve svém okolí, v docházkové vzdálenosti pro takřka všechny obyvatele, poměrně atraktivní a relativně rozsáhlé přírodní oblasti. 

Avšak, co se může zdát při pohledu z výšky jako rozsáhlá přírodní území okolo sídliště, které by mělo jako rekreační zázemí místním obyvatelům i výletníkům z jiných částí Prahy bohatě stačit, však ve skutečnosti z mnoha důvodů až tak dobře nefunguje. Velké plochy zeleně v jižní části oblasti zabírá postupně se rozpínající oplocený areál Botanické zahrady hl. m. Prahy (s placeným vstupem, v době lockdownu zcela uzavřený) a v severní části se nachází rozsáhlý parkový areál Psychiatrické nemocnice, běžně veřejnosti volně přístupný, v době pandemie však také uzavřený. Další přírodní oblasti jsou poměrně fragmentované, z pohledu docházkové vzdálenosti hůře přístupné a také mnohem obtížněji využitelné vzhledem k terénním poměrům, protože se jedná o prudké, místy skalnaté svahy nad Vltavou.

Zaměříme se nyní na asi nejucelenější přírodní oblast, jihozápadní svahy nad trojským Podhořím, jižně od pravěkého hradiště Na Farkách a okolo vyvýšeniny Palírka. Tvoří jej srázy s převýšením cca 80 metrů na vzdálenost 150 - 200 metrů, které jsou vymodelovány do hlubokých roklí svažujících se k Vltavě. Na rozdíl od severnější části území (Přírodní rezervace Podhoří) je tato oblast jen málo skalnatá. Zatímco rovinaté lesíky nad terénní hranou jsou protkány cestami a pěšinami - a rekreujícími se lidmi zaplněné i v normálních dobách, natož za lockdownu v době pandemie - rozsáhlé zalesněné svahy nad Vltavou jsou vzhledem ke svým terénním poměrům jakožto rekreační zázemí prakticky nevyužité.

Neobsahují totiž vhodnou cestní síť. Cesty zde vedou pouze jako spojnice mezi Bohnicemi a údolím Vltavy, a to nejkratší cestou přímo po spádnici rovnou dolů. Jedná se o staré spojnice mezi zemědělskými usedlostmi na návrší a osadou Podhoří u Vltavy. Některé tyto spojnice k řece Vltavě mohou být velice staré vzhledem k přítomnosti hradiště Na Farkách, osídleného prokazatelně již před 5,5 tisíci lety. Svahy roklí v mnoha místech přesahují sklon 100% a z části byly dříve využívány pro pěstování vinné révy, což připomínají zbytky kamenných skládaných zídek dnes již rozvalených teras. Území bylo dříve odlesněno, v současné době je však zde vzrostlý náletový les, který vzhledem k místním podmínkám nemá hospodářský význam.

Území působí v kontrastu s přilehlým panelovým sídlištěm překvapivě divoce a dobrodružně. Za pozornost stojí též výjimečné výhledy na Prahu a do kaňonu Vltavy (z otevřenějších míst, většinou však výhled zakrývají stromy). Zároveň je nutno uvést, že takřka všechna nezastavěná území v Praze jsou pod stálým tlakem na přeměnu na stavební pozemky, nebo na jiné využití, oplocení a znepřístupnění veřejnosti. To se týká i některých pozemků v této řešené oblasti. Ukazuje se přitom, že oblasti etablované jako oblíbené rekreační zóny je mnohem obtížnější převést na stavební pozemky, či jinak veřejnosti “sebrat”, než území, ke kterému lidé žádný vztah nemají.

Jak ale vytvořit vztah lidí k místům, která nejsou přirozeně až tak snadno přístupná či na první pohled atraktivní? Lze to snadno udělat pomocí kvalitně naplánovaných, ideálně přírodě blízkých rekreačních stezek. “Kvalitně” je zde myšleno jak samotné stavební provedení stezek, které musí být dostatečně odolné, aby vydržely silnou zátěž, ale zároveň musí být smysluplně vedeny v terénu tak, aby lidem jejich používání vyhovovalo, aby neměli potřebu si je upravovat (například vyšlapávat zkratky), a zároveň aby jejich výstavba nepůsobila dlouhodobý zásah do přírodního prostředí, či naopak aby stávající zátěž umenšila. Takto tedy kvalitní přírodě blízké stezky mohou dobře sloužit i jako nástroj ochrany přírody.